MAFIE GAMES
Historie Mafie |
|
Historie mafie
Poprvé se termín "mafie" objevil v italské literatuøe ke konci 18. století. Pochází pravdìpodobnì z arabštiny a pùvodnì nejspíš oznaèoval "krásu" èi "vznešenost". Odkazoval zøejmì na mužné chování a odvahu. Po dlouhá staletí ztìlesòoval "mafioso" jedince, jenž za každých okolností èelí bezpráví, nikdy neustupuje zlu a vždy chrání svou èest, i kdyby musel v jejim zájmu zabít druhého èlovìka. Tento morální kodex, jenž pramenil ze staletí ovìøeného zpùsobu myšlení a životního stylu umožnil, aby organizovaný zloèin zapustil na Sicílii v 19. století tak hluboké koøeny. Sicilské podhoubí bylo prostì mnohem pøíhodnìjší než to, z nìhož vyrùstala neapolská Camorra. Èlenství v takové ctihodné spoleènosti se v prvních letech 20. století stalo vysnìnou metou každého trochu chytrého, energického a ambiciózního mladého muže. Teprve v ní mohli uplatnit své vlohy. Koøeny, z nichž vyrùstala bezohlednost, krvelaènost a ctižádostivost všech tìchto mužù, musíme hledat ve dvou tajných bratrstvech, která odpradávna pùsobí v okolí Neapole a Palerma, starobylých mìst u Støedozemního moøe. První z nich byla "la Camórra", druhou pak ctihodná spoleènost zvaná "la Mafia". Tyto dvì organizace našly vynikající podmínky k rozvoji právì v tìchto mìstech. CAMORRAZ rudého prùèelí vznešeného Palazzo Reale, nìkdejšího sídla španìlských místokrálù a bourbonských vladaøù, shlížejí na ústøední neapolské námìstí mramorové sochy pyšných utlaèovatelù. Roger II. Normanský, Fridrich II. Hohenštaufský, Karel z Anjou, Alfons Aragonský, Karel V., Josef Bonaparte, Gioachino Murat, Bourbon Ferdinand II. a Viktor Emmanuell Savojský symbolizovali tisíc let tyranie a pøehlížení v pøístupu k prostému lidu, jenž byl nucen postarat se sám o sebe.
První výskyt camorry datujeme okolo roku 1820. Tehdy vznikla Camorra k ochranì vìzòù ve vìznicích pøed brutalitou dozorcù. Každému novému vìzni bylo nabídnuto èlenství a byl-li pøijat, byl pod ochrannou spolku. V tøicátých letech 19.století zakládali propuštìní vìzni „poulièní Camorru“. Její noví uchazeèi pùsobili tøi – šest let jako novicové a za èleny byli pøijati teprve po „uèòovské zkoušce“, kterou mohla být napø. úkladná vražda. Pøijímání se dìlo rituálním aktem. Pravidla spolku byla tradována ústnì. Za èlena nesmìl být pøijat policista, èlen však mohl být policejním špiónem, aby mohl zjistit, co se pøipravuje proti spolku. Zrada byla trestána smrtí. Camorristé, kteøí ve „službì“ utrpìli zranìní nebo se dožili šedesáti let, mìli nárok na trvalou podporu. Strukturálnì se spolek èlenil na oddìlení. V èele byl „vicario“, jeho poradními pracovníky byli „mistøi center“. Každé centrum mìlo svého úèetního, ochránce pokladu, proviantního, písaøe a toho, kdo oznamoval èlenùm místo schùzek. Camorristé byli vyškolení v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, napø. penìz na ochranu. Lidem o kterých se na veøejnosti vìdìlo, že zaujímají v camoøe význaèné postavení, øíkali spoluobèané "il guappo" nebo, v neapolském náøeèí "il capo". Capo, to byl jakýsi místní zástupce camorry, vykonavatel její vùle v dané lokalitì. Právì on zajišoval obchodníkùm a rolníkùm smlouvy a staral se jejich splnìní, pùjèoval peníze lidem, které odmítaly banky, vystupoval jako "ochránce" obchùdkù a hospùdek, vybíral danì z loterií a poplatky od trhovcù, dohazoval ženichy svobodným matkám, trestal znásilnìní a nevìrné záletníky. Capo byl všeobecnì známou postavou. Obvykle chodil v tmavém dvouøadém proužkovaném obleku s širokými klopami a køiklavým kapesníèkem. Liboval si v nápadných košilích s ohromnými límeèky a tuhými manžetami, boty mìl blýskavé a na hlavì mìl èerný plstìný klobouk. Lidé si ho vážili víc než samotného starosty, policejního øeditele nebo pana velkostatkáøe. Staletí spoleèenského a ekonomického vývoje pod cizí nadvládou vypìstovala v lidech charakteristický postoj k oficiálním institucím - úøadùm, církvi, bankám nebo sousedùm. Na jakoukoliv státní autoritu pohlížel obyèejný èlovìk jako na nepøítele. Za nejvìtší a nejužiteènìjší umìní pokládalo tohoto nepøítele pøechytraèit a pøelstít.
Camorra má tedy svou základnu v Neapoli a její silné základny jsou v okolních mìstech jako Salerno, Avellino, Caserta a Benevento. Camorra je organizovaná v klanech, z nichž mnohé jsou dále rozdìleny do menších skupin nebo frakcí. Italské policejní agentury odhadují, že v souèasnosti v oblasti Campagnia v Itálii operuje témìø 6000 èlenù Camorry. V USA byla zjištìna pøíslušnost nìkolika set osob k této organizaci. MAFIAMafie byla mohutná zloèinecká organizace, podobná neapolské camoøe. Jejich zájmy se ale nekøížily, nebo mafie si za sféru vlivu vyvolila Palermo a západní Sicílii. Sicílie je skalnatý ostrov. Na pobøeží jsou skály zvìtralé, vyhlodané vìtrem a moøem do bizardních tvarù, pod vodou plné chobotnic a sépií, na bøezích okrášleny øetìzcem ptaèích hnízd. Ve vnitrozemí jsou nehostinné, hrozivé, strmé a holé, nìkde bez trsu trávy a bez vody, jinde porostlé netøesky. Lidé je odjakživa lámou a do skal stavìjí kamenná mìsteèka. Zdálky jsou sotva viditelná, i když šplhají po úboèích k nebi, vrostly do šedivých stìn… Stejnì jako v pøípadì camorry stála u kolébky mafie staletí trvající vláda cizincù, zde snad ještì despotiètìjší a bezohlednìjších než na jihu italského poloostrova . Ve 20. letech svému výsostnému území mafie fakticky vládla anebo alespoò tahala za ty správné nitky.
Pøijímání do Mafie se dìlo rituálním zpùsobem. Podmínkou pro pøijetí bylo prokázat nebojácnost v boji dvou osob. Odvaha a odhodlanost byly cenìny více než zruènost a rafinovanost. Chybìjící vìdomí státnosti bylo nahrazeno vìdomím pøíslušnosti k rodinì, ke klanu. Úèelem Mafie od poslední tøetiny 19.století již není loupež a krádež, nýbrž moc v kontrolovaných regionech, nezávislost na státní moci a jejích zákonech. Mlèenlivost (omerta) se stala nejen povinností, ale i ctí rodiny. Proti vrahùm a jiným zloèincùm nesmí vypovídat ani poškození èi jiní oèití svìdkové. V osmdesátých letech 19. století byl založen tajný spolek „Mala Vita“, který odvodil svùj název od románu Diega Coma. Tento spolek byl pøedchùdcem velkomìstského banditismu. Na poèátku 20. století ovládala mafie celý západ ostrova. Podléhaly jí mìstské rady, dosazovala vedení podnikù, rozhodovala o hospodaøení statkù. Pøíkazy mafie se rovnaly zákonu. Sociální podmínky tehdejší Sicílie byly pro takový vývoj nesmírnì pøíznivé. Mafie bezezbytku splòovala pøedstavu lidí o tom, jak má fungovat státní správa. Zabezpeèovala služby, které vláda nemohla nebo nechtìla zajišovat. Mentalita typického Sicilana byla navíc takovému typu zøízení historicky naklonìna. Mafie nabízela pøesnì to, co prostý èlovìk hledal. Tak jak organizovaný zloèin v prùbìhu desetiletí bujel a sílil, pronikal mafiánský životní názor Sicilanùm stále více do krve. Staletí poroby zanechala v podvìdomí lidu své stopy. Ke každé výkonné moci, dané zákonem, se stavìl s nedùvìrou a odporem. Ten, kdo se protivil vládì zasluhoval úctu, ten, kdo vládì vzdoroval, si vysloužil uznání. Klasický "mafioso" byl èlovìk jistých, pøedem stanovených kvalit, jenž neochvìjnì hájí práva svá i práva své i práva své rodiny pøed dotìrným a všeteèným státem. Jih Itálie se stal živnou pùdou organizovaného zloèinu. Ochranná celní politika vlády (od roku 1887) podporovala s pomocí zahranièního kapitálu industrializaci severu. Na jihu vedla tato politika naopak k hospodáøské a finanèní krizi a bankovním i korupèním skandálùm. Obchodní válka s Francií (1888 – 1896) ještì zostøila situaci a vedla k drahotì a bídì zemìdìlských dìlníkù. Jihoitalské zemìdìlství nebylo s to konkurovat lacinému americkému obilí. Agrární krize prohloubila odstup jihu od ostatní Itálie. Tato „otázka jihu“ (questtione meridionale) není zodpovìzena dodnes. Propuklo vystìhovalectví z Itálie (3,6 miliónù obyvatel) do USA, Kanady a Austrálie. Z Kalábrie, Sicílie a Neapole se dostala do zámoøí také Mafia, Camorra a N´drangheta. Sicilská mafie má svou základnu v Palermu a její další silná místa jsou v sicilských provinciích Trapani a Agrigento. Sicilské mafiánské rodiny jsou seskupeny v okresech, které jsou kontrolovány provinciálními komisemi. Meziprovinciální komise, která se skládá z pøedstavitelù každé provincie, je umístìna v Palermu a kontroluje jak mezinárodní, tak i domácí èinnosti sicilské mafie. Italské úøady odhadují, že na Sicílii je v souèasnosti asi 5000 èlenù sicilské mafie. V USA je údajnì až na 3000 jedincù, kteøí jsou na sicilskou mafii napojeni. N´DRANGHETA
ZEMÌ ZASLÍBENÁPalermo zaèátkem 20. století bylo již zbytkem historie. Pøed oèima náhodného návštìvníka tu vystupovala tøi tisíciletí, která vtiskla mìstu nezamìnitelnou tváø. Dech historie a míšení kultur nutnì poznamenaly i psychiku Sicilanù. Na jedné stranì se jejich dìjinná zkušenost projevila v jistém nadhledu a pocitu výluènosti. Na Sicílii se støetly všechny støedozemní a evropské filozofie a Sicilané je brali jako samozøejmost. V porovnání se Sicílií se zdál celý zbytek Evropy necivilizovaný a pøíliš svázaný svými barbarskými prapoèátky. Na zálibu v idealismu a slepou víru v demokracii a zákon pohlížel pravý Sicilián s opovržlivým posmìškem. Sicilané jsou mazanìjší než kdokoliv jiný, protože jsou realisti. Jsou mnohem protøelejší, život je tomu nauèil. Na druhé stranì se vìèné støídaní dobyvatelù a tyranù podepsalo na duši Sicilana pocitem ponížení a beznadìje. Historie Sicílie je historií despotismu. Proto byli obyvatelé vábení vidinou úniku do zemì zaslíbené, do zemì nezatížené temným dìdictvím, do USA… Historie americké mafie zaèíná už kolem roku 1890 První písemná zmínka o této zloèinecké organizaci se objevila v protokolu soudní poroty v New Orleans z 24. ledna 1889. Pøi projednávání pøípadu jistého Vincenza Ottunwa zapisovatel zaznamenal tuto vìtu: "Mafie je tajná organizace, která se poskvrnila nejhanebnìjšími zloèiny a vždycky dokázala umlèet svìdky." Mafie se v New Orleans zpoèátku jmenovala Mano nera - Èerná ruka. V èele stáli bratøi Antonio a Carlo Mantrangové ze sicilského Palerma. Jak byli zvyklí ze staré vlasti, také v Novém svìtì zaèali obchodovat s ovocem a zeleninou. Zanedlouho ovládli místní trh a v rušném neworleanském pøístavu nevyložili dìlníci jedinou loï, dokud majitel, èi kapitán nezaplatili "poplatek za ochranu". Policisté, vìtšinou také pøistìhovalci z Itálie, nevidìli, neslyšeli. Už od té doby se datuje spolupráce mafie a policistù. AMERICKÉ ZLOÈINECKÉ GANGY A MAFIEMezi osmdesátými lety 19. století a první svìtovou válkou opustily milióny lidí svou vlast (Itálie, Rusko, Švédsko, Polsko…)a pøicestovaly do USA. Ve velkomìstských chudinských ètvrtích vytváøeli pøistìhovalci nìmecká, židovská, irská, polská, italská a jiná spoleèenství se svými mravy a zvyky. Kriminální Sicilané, Neapolitánci a Kalábrijci pøivezli s sebou aktivity zmínìné „Èerné ruky“. V roce 1907 založili v Chicagu více tajných spoleèenství „Bílé ruky“ a v roce 1908 „Unione siciliano“ v New Yorku, která se rozšíøila i do jiných mìst a mìla v roce 1917 již 40 000 èlenù, vèetnì bankéøù, státních úøedníkù, kuplíøù a vrahù z povolání. Od sedmdesátých let 19. století se v rostoucím New Yorku rozšíøil kriminální gang „Whyos“. Od tohoto gangu se nìkteøí èlenové oddìlili a vytvoøili „Five-Points-Gang“. V roce 1913, kdy jako ètrnáctiletý vstoupil do gangu Alphonse Caponi (pozdìji známý jako Al Capone), mìl gang 1500 èlenù.
Vývoj šel od italských gangù k „nacionálnímu zloèineckému syndikátu“. Prvnì se sešlo tøiadvacet sicilských zástupcù italských gangù v USA dne 5.12.1928 v Clevelandu, aby projednali organizaci svých „obchodù“. Podruhé se sešli v kvìtnu 1929 v Atlantic City, kde zøídili „komisi“ pro øešení vzájemných støetù zájmù. V roce 1931 došlo k rozdìlení New Yorku mezi 5 rovnoprávných gangù (The Big Five). Území USA bylo rozdìleno podobnì mezi 24 gangy, jejichž šéfové tvoøili komisi pro øešení sporù. Po schùzce v roce 1934 byl založen „National crime syndikate“. Po zrušení prohibice se vìnovaly gangy, zejména Cosa nostra, zvýšenou mìrou obchodu s heroinem. Americké gangy navázaly spolupráci s francouzskou French Connection, která dopravovala opium z Turecka pøes Sýrii a jižní Francii do USA. Bìhem druhé svìtové války tato èinnost ustala, ale byla obnovena v padesátých letech 20. století a rozšíøena v šedesátých letech na bývalou francouzskou Indoèínu, a to až do roku 1968 (French Connection skonèila v letech 1971 – 1972). Poté zapojila Cosa nostra do obchodu s libanonským heroinem sicilskou „Pizza Connection“. Podle odhadù z roku 1960 èinil roèní obrat organizace Cosa nostra okolo 50 miliard dolarù. Cosa nostra mìla v polovinì sedmdesátých let asi 1700 – 2000 èlenù složivších krevní pøísahu a pøibližnì 20000 dalších spolupracovníkù. La Cosa NostraLa Cosa Nostra operuje po celém území USA a má spojení i s ostatními skupinami organizovaného zloèinu v USA a jinde. Cosa nostra je též známá jako „mafie“, „outfit“, „mob“. Je organizovaná v nìkolika regionálních skupinách, známých jako „rodiny“, „brugads“ nebo „borgatas“. Dominantní rodinou je rodina v Chicagu a pìt rodin (Bonanno, Colombo, Gambino, Genovese a Luchese) v New Yorku. Kromì nich pùsobí dalších 19 rodin Cosa nostry. Odhaduje se, že má asi 2000 èlenù. Násilí tìchto zloèineckých organizací (napø. vraždy, únosy nebo vydírání) bývá zamìøeno vùèi konkurenèním kriminálním organizacím bojujícím o sféry vlivu a o nová teritoria, vùèi èlenùm vlastní kriminální organizace, je-li tøeba prosadit disciplínu èi potrestat provinilce a vùèi policejním a justièním orgánùm tím, že je jejich rodiny zastrašují, kladou ozbrojený odpor pøi pronásledování, zatýkání a podobnì. Tato historie americké mafie je však velmi zkusmá. Podívejme se nyní na jednotlivé etapy historického vývoje trochu podrobnìjším pohledem. Vrame se nyní zpìt nìkam kolem roku 1889, tedy do roku, o nìmž jsme se zmínili, že se pojem „mafie“ poprvé vyskytnul v soudních spisech… VZESTUPY A PÁDY MAFIENa poèátku 20.století tedy zaèla emigrace sicilské mafie a neapolské camorry do USA. Židé a Irové mìli privilegovaná místa i v prvním pùsobišti mafie na americkém kontinentì, New Orleansu. Po nìkolikátém vzájemném pronásledování sjednotili øíši zloèinu sicilští mafiáni kodexem cti. Pilíøem jejich podnikání se stal jako doma zákon mlèení - omerta. Z bezpeènostních dùvodù mìla v Americe zpoèátku každá mafiánská rodina jen deset èlenù. Velel jí capo di diecina, desátník, jenž skupinu dìlil na dvì „ruce“ po pìti „vojácích“. I v Americe skládal každý nováèek pøísahu nad svíci a otisk jeho zaèouzené ruky nahrazoval razítko klanu Èerná ruka, jak se z poèátku zdejší mafie oznaèovala. Sicilané název Mano nera nepøekládali do jazyka zemì, v níž pùsobili, zato se houfnì zbavovali sicilsky a italsky znìjících jmen. Prvními obìtmi mafiánù byli vlastní krajané. Neèinili totiž žádné potíže. Když nìkdo v noci zaklepal na dveøe Siciliána a chtìl poplatek za opatøení práce, za její udržení, za volnou postel nebo cokoli jiného, nebylo tøeba dlouhého vysvìtlování. Mafie po nìkolika letech zaèala vydírat i starousedlíky. Poplatky za ochranu se pohybovaly od dolaru týdnì až po jednorázový obnos pìt tisíc, napøíklad u Enrika Carusa. Vyhladovìlí spolurodáci, jež vlastní zemì neuživila, se stávali koøistí mafie už v pøístavech. Páriové v Itálii i v Americe podepisovali smlouvy, jímž nerozumìli, a v New Orleansu nebo v New Yorku museli pracovat pod úrovní bìžných mezd. Nikoho nedojímalo, že pøepluli moøe v tmavých podpalubích za poslední peníz, ještì èastìji na dluh. Hodná mafie je pøivítala pùjèkou a kdekdo ji rád pøijal. Ale již pøi druhém zpoždìní splátky zabijáci dlužníkovi zlomili ruku. Kdo našel odvahu a udal vydìraèe, k tomu se pøiblížila zubatá s kosou. Mafie sílila, morálnì slábli i ameriètí obchodníci, kteøí, pokud ochranu odmítli, našli druhý den prádelnu, øeznictví èi pekárnu bez oken, pøíštì jejich obchody lehly popelem. Sicilská Cosa nostra pøesazená do svérázných a pro zloèin pøíznivìjších amerických podmínek, se rozvíjela po linii New Orleans – St. Louis – Chicago – New York, tedy pøesnì v tom smìru, jak se mìnil kurs emigrace. Ve všech uvedených mìstech mafie – podobnì jako v New Orleans – pohltila domácí gangy. Vystupovala stále drzeji a hluènìji. Za všech okolností však mìla kariéra mafiána zaèít v kostele a konèit extravagantním pohøbem. Pøedpokladem postupu ovšem byla vysoká profesionalita, absence citu, schopnost pøizpùsobit se pomìrùm, ctít první nejsvìtìjší trojici mafie: vydírání, hazardní hry a organizovaná prostituce. Jedno však mafii scházelo: blízkost k politickým a státním èinitelùm jako kdysi na Sicílii. V USA byly jako dnes dvì hlavní politické strany, demokraté a republikáni. Kmotøi vymysleli zvláštní druh politického vydìraèství. V hantýrce podsvìtí se nazývá „racket“. Pùvodnì tak Colosimovi a Caponovi volební pomocníci oznaèovali vstupenky, které za velkého rámusu vnucovali obèanùm. Peníze za vstupenky sloužily k rozmnožování volebního fondu té strany, s kterou zrovna mafie sympatizovala. Pozdìji zaèali vojáci kmotrù vnucovat „rackety“ papírové známky, živnostníkùm; jimi se museli vykázat jako „ochraòovaní“. Pokud nìkdo odmítal známku koupit, doèkal se pøed domem „racketu“, pøevelikého hlomozu, a pozítøí obdivuhodnì pøesnì míøených kamenù v oknech. Pøed druhou svìtovou válkou se v USA pojem racket rozšíøil na všechny druhy vydìraèství a spolu se slovem racketeering obohatil spisovnou angliètinu. Mafiáni organizovali politické kluby, v nichž sjednotili nevìdomé èistièe bot, kuplíøe, drožkaøe a vystrašené dušièky ze Sicílie. Jejich hlasy pak pøi volbách rozdávali. Zvolená mìstská rada však musela tolerovat nejvykøièenìjší domy i poulièní prostituci. V prvních pováleèných mìsících se heslem dne stala emancipace, a šlo o sex, hlasovací právo žen èi alkohol. Byla to reakce na pokrytecký idealismus a pøedváleènou prudérii. Souèasnì se také ozývalo, že metla spoleènosti, alkohol, musí zmizet. Amerika mìla hodnì zfanatizovaných nepøátel alkoholu už v obèanské válce. Konec alkoholu se pøiblížil, až když se do díla abstinentù vložily americké ženy. S typickou sveøepostí pøinášely petice a požadavky do všech úøadù a Kongresu. Po mnoha jednáních a hlasováních vyšli se slávou odpùrci rumu a od 17. ledna 1920 zavedla vláda prohibici – naøízení zakazující vyrábìt, dovážet a prodávat na území USA alkoholické nápoje. Prohibièní zákony rozdìlily národ na dva tábory. Všichni obèané nepovažovali alkohol za utrpení. Mnozí odmítali prohibici také proto, že si uvìdomovali problémy, které nutnì vzniknou. Na jejich slova došlo. Již prvních dnech platnosti zákonù vytvoøili spekulanti ilegální sítì pašerákù s lihovinami. Mafiáni je postupnì sjednotili anebo násilím dostali pod kontrolu. Obrovské zisky z èerného obchodu s alkoholem jim umožnily investovat peníze do dalšího podnikání. Za nìkolik mìsícù vyslali zákonodárci první SOS, ponìvadž zaèali pít i lidé, kteøí pøedtím ani nevìdìli, co stojí láhev whisky. Pøedstavy funkcionáøek ženských spolkù a mnoha kongresmanù, že prohibice zastaví rùst kriminality, se ukázaly velice liché. Naopak, zloèinnost stoupla. Výroba i distribuce alkoholu pøešly z rukou odborníkù do mafiánských rodin, které okamžitì nabídly žíznivé Americe své služby. Stát pøišel o danì, zatímco zisky z prodeje pøedražovaného zboží putovaly ke kmotrùm. Závratné sumy, které kmotøi získali, jim umožnily proniknout v mnoha mìstech do nejvyšších míst spoleèenské sféry. Postupnì skoupili herny a nevìstince, mìli spoluúèast v hotelích, prádelnách, garážích i mlékárnách.
Pro Salvatora Maranzana znamenal tento okamžik vyvrcholení dosavadní kariéry. Nyní již nemusel svého obdivovaného antického hrdinu Julia Caesara jen slepì uctívat, nebo se mu pøipodobnil.
Po tomto úvodu se Maranzano prohlásil za „cápa di tútti cápi“, tedy za „bosse všech bossù“a seznámil shromáždìní se zákoníkem, jimž se od této chvíle bude øídit podsvìtí v USA. Svou øeè pronášel v italštinì se sicilském náøeèí a proložil jí nìkolika latinskými vìtièkami. V tento den také poprvé použil termín, jimž se od té doby oznaèoval zloèinecký spolek, jemuž byl nový øád urèen a byl to termín Cosa nostra.
V roce 1932 probíhaly nové prezidentské volby. Republikáni navrhli za kandidáta Hoovera, jenž pod tlakem pøívržencù podporoval prohibici. Protikandidát se jmenoval Franklin Delano Roosevelt. Jeho program vyvolával v kmotrech mafie hrùzu. Demokratická vláda prezidenta Roosevelta získala moc za vážného spoleèenského a sociálního napìtí. Komplex opatøení, navržený prezidentem už pøed zvolením, zemi nevídanì ozdravil. První tøi mìsíce Nového údìlu získaly název Sto dní. Prezident oznaèil za jednu z pøíèin pohromy, která zpùsobila, že milióny lidí bez práce obléhaly noclehárny, zákon o prohibici. Po tøinácti letech, devíti mìsících a devìtadvaceti dnech ji Roosevelt zrušil sloganem, který užil v jednom ze svých projevù: Nová epocha zaslouží láhev piva pro každého! Ráno 5. prosince 1933 skonèilo zlaté období mafiánských spekulací s alkoholem. Po pivu se na trhu objevilo víno, destiláty, znovu otevøené pivovary daly práci statisícùm lidí. Ani zdaleka to však neznamenalo konec mafie. Tehdejší ministr spravedlnosti Ramsey Clark vystihl situaci: „Tìžko lze vyjádøi škody, které vznikly z prohibièního sebeklamu. Mezi nejzávažnìjší dùsledky patøí skuteènost, že sicilská mafie vytvoøila gangsterské impérium, jemuž ilegální výroba a pašování alkoholu vynesly obrovské zisky. Mafie nemùže zmizet hned…“ Ministr se nemýlil. Ke slávì se poprvé drala mladá mafiánská generace. Od svých pøedchùdcù se lišila metodami a stylem podnikání. Stará mafiánská garda, nazývaná pro své charakteristické kníry „Moustache Petes“, sice dobøe støílela, ale zákonùm moderního obchodování neporozumìla.
Do jejího èela postavil Lucky Luciano vedle Alberta Anastasii i židovského gangstera Louise Lepkého. Ti si vybrali základní kádr zabijákù, složený pøedevším z Italù a Židù. Jejich zamìstnanci pobírali pravidelný týdenní plat dvì stì dolarù, nesmìli však pracovat pro jiného museli být k dispozici v každodenní i noèní hodinu.
Donové a kmotøi si rozdìlili americké podsvìtí do ètyø oblastí. Ještì platila zásada, že don nebo kmotr musel pocházet ze Sicílie. Nastala nová tuèná a bezpeènìjší léta. Pøijatý kodex naøizoval, že každý kmotr musí ve své rodinì zamìstnat skvìlého advokáta, èlenové klanù mìli øádnì platit danì a nesmìli se dopouštìt násilí proti úøedníkùm federální správy, pokud nedostali rozkaz z nejvyšší rady.
Vážnìjší bylo to, že opozièní tisk obvinil americkou vládu, že „uèinila z pobøeží otevøenou bránu pro nìmecké, italské a japonské agenty“. Tehdy nìkdo z tajné služby amerického váleèného námoønictva dostal nápad využít mafie. Plán mìl název Operace podsvìtí a byl motivován touhou rychle se zbavit zfašizovaných emigrantù, z nichž mnozí podporovali nacistické agenty pùsobící v USA. Tajná služba povìøila uskuteènìním Operace podsvìtí poruèíka Jamese O´Maleyho a majora Anthonyho Marsloea. Oba tito dùstojníci mluvili italsky, znali i sicilské dialekty a za dva mìsíce uvìøili, že mají pod kontrolou východní pobøeží. Mafie jim pomohla i pøi vylodìní na Sicílii. Nitky neviditelné èinnosti spøádal jeden z donù, Charles „Lucky“ Luciano. O vztazích mezi americkou zpravodajskou službou a mafií vyprávìl dùstojník britské rozvìdky Norman Lewis. Asi od 20. èervence 1943 postupovala americká námoøní rozvìdka s prùzkumným oddílem pod vlajkou s èerným „L“ (Luciano). Dustojníci, v jejichž èele jel na tanku Sicilan Calogero Vizzini, navštìvovali pøedstavitele italských štábù a sdìlovali jim vzkaz kmotrù: Italové chtìjí domù! Pøišel èas reexportu moderní mafie. Americká Cosa nostra využila vylodìní ke gigantickému znovuvzkøíšení a zmodernizování staré sicilské mafie. Do omrzení donové zdùrazòovali – i ti, kteøí donedávna sympatizovali s Mussolinim – nebezpeèí fašistického puèe. Získávali kvalitní a levné zbranì. Nejvyšší pøedstavitel amerických okupaèních sil na Sicílii plukovník Charles Poletti nikdy nikomu neodporoval. Pøed sicilskými kmotry vystupoval jako jejich spøíznìnec, mezi separatisty požadujícími odtržení Sicílie od Itálie byl vášnivý separatista, monarchistùm øíkal, že není proti králi a republikány chválil za pokrokovost. V takovém ovzduší se kmotrùm velice dobøe daøilo. Ti, kteøí se vrátili do USA, nejprve zrušili malé nevìstince s tmavými chodbami, v nichž se stavìli zájemnì do fronty. Vyhodili ušmudlané udavaèe a nahradili je džentlmeny ve fracích. Souèasnì zaèínala reorganizace obchodu s drogami… V Americe však køížil plány mafie a obchodu s drogami zvláštní senátní výbor pro vyšetøování. Pøedsedou se stal Estes Kefauver. Splnìní slibu, že Ameriku zbaví mafie, mìlo senátora vynést do Bílého domu. Koncem padesátého roku ho opouštìly síly i rozum, pøestože výslechy stovek mafiánù a tisíce svìdkù øídila skupina expertù v èele s hlavním právním poradcem výboru Rudolphem Halleyem. Kefauverùv štáb jezdil od mìsta k mìstu. Sezení se škodolibì mlèícími mafiány bylo tak sklièující, že senátor zmìnil politické plány a vzdal se kandidatury na prezidenta. Pøes všechny potíže shromáždil výbor velmi cenný materiál. Cosa nostra v té dobì opouštìla døívìjší parazitní úlohu a dávala dolarùm nahromadìným za prohibice, z prodeje drog, z heren a prostituce zákonnou tváø. Smrtelnou ránu mohla policie zasadit mafii v listopadu 1957. Tehdy se v Apalachinu konala celoamerická konference kmotrù Cosa nostry. Jistý seržant Edgar D. Crosswell, veden profesionální zvìdavostí, zastavil dodávkové auto smìøující k zámeèku Josepha Barbary v Apalachinu. Chtìl vìdìt, pro koho vezou dvì stì kilogramù biftekù. Scénu zdálky sledoval Barbarùv zbrklý pistolník a neprozøetelnì vykøikl: Jde zde policie! Øidièi kmotrù zaèali bezhlavì pøistavovat desítky vozù a tak zatarasili výjezd z parkovištì. Muži zákona pochytali pod statnými duby padesát osm kmotrù. Pøibližnì stejný poèet dùstojných pánù se zachránil divokou jízdou v nejmodernìjších automobilech. Policisté na parkovištích sesbírali tøi sta dvacet tisíc dolarù v hotovosti. Ze zatèených mužù pøevezených na policejní øeditelství se tøicet narodilo na Sicílii, ostatní mìli italské rodièe nebo manželky. Policisté uvedli jako dùvod zatèení, že úèastníci odmítli sdìlit pøíèinu tak velkého setkání.
Mafie pøežila i útok Johna Kennedyho, tehdy ještì budoucího prezidenta USA a vedoucího jedné skupiny McCleanových vyšetøovatelù. I jeho bratr Robert, hlavní právní poradce nového vyšetøovacího výboru, si zahrál na detektiva. Pøedevším se pokusili odhalit spolupracovníka mafie, všemocného odborového pøedáka Jamese Riddla Hoffu. Hoffa vždy vystupoval podle mafiánské zásady: každý má svou cenu. A také dokázal témìø pokaždé a za peníze odborové pokladny, správnou cenu podplácení stanovit. Až v bøeznu 1967 putoval Hoffa do vìzení; pøesto Kennedyové nevyhráli, i když se zasloužili o potlaèení mafie. Souboj dobra se zlem nekonèil. V roce 1969 se FBI podaøilo získat informace o Cosa nostøe a získal množství magnetofonových páskù. Díky prokurátorovi Goldenovi, muží nekompromisnì se ženoucím za spravedlností, zveøejnit dva a pùl tisíce stran protokolárnì pøepsaných magnetofonových páskù. Sborník pøipomínal, že Cosa nostra sestává pouze ze 6000 øádných èlenù, pøièemž smluvnì zamìstnává asi padesát tisíc zloèincù. Jediným výsledkem slibù, že vláda díky práci FBI rozmetá Cosa nostru, bylo vynesení nìkolika rozsudkù, zatèení 77 lidí. Jakmile se ovzduší uklidnilo, ohlásil vstup na scénu nový zájemce o titul capo di tutti capi – Carmine Galante. Divokým debutem šokoval i podsvìtí. Nechal vyhodit do povìtøí hrobku s bronzovou rakví pøedcházejícího kmotra kmotrù Franka Costela. Získal tak èas k seskupení posil .Další pøíbìhy se svým zpùsobem opakují. Jednoho dne pøed newyorskou zahradní restaurací Joe and Mary zastavilo auto. Vystoupili ètyøi muži. Útok byl tak pøekvapivý, že policejní fotograf zvìènil prodìravìlého kmotra Galanteho s oblíbeným doutníkem v ústech. Výstøely zahájily další kolo revolty mladých gangsterù, kteøí žádali pøíklon k inteligentnìjším zloèinùm. Jenže rok 1980 nebyl pro rozbouøenou hladinu amerického podsvìtí pøíznivý. Policie se pøece jen vrátila k magnetofonovým páskùm a zatkla nìkolik set èlenù mafie. Ale ani sami soudci, kteøí vedli procesy, nevìøili, že se jim podaøilo Cosa nostru znièit. Jedno však bylo nové. Ve snaze rozdrtit mafii se spojili pracovníci americké a italské justice. Spoleènì vypracovali seznam nejhledanìjších zloèincù a spoleènì po nich pátrali. Soustøedili se na zatýkání mafiánù v kolébce pùvodní mafie – na Sicílii. Hlavním „lovcem“ se zde stal generál Chiesa. Toho však mafie popravila spolu s rodinou a dalšími 260 lidmi. Soumrak kmotrù mìl nastat po zavraždìní generála. Snìmovna tehdy schválila nové zákony proti mafii. Takže soumrak kmotrù mìl nastat v noci z 29. na 30. záøí 1984. tehdy jen noèní ptáci mohli zpozorovat rojení obrnìných vozù a tøí tisíc policistù, kteøí zablokovali ulice Palerma. Ti v bytech zatkli na 400 èlenù mafie. Úøady dále chtìly znemožnit mafiánùm varování pøátel doma a v USA.
Zdálo se, že dobrá nálada prokurátora a šéfa FBI je na místì. Poprvé v dìjinách USA shromáždili vyšetøovatelé dokumenty k tomu, aby mohli za pomoci Castellana obžalovat kmotry vìtšiny famiglií, kteøí od roku 1931 naplánovali a také spáchali v USA a v zahranièí velké množství nejtìžších zloèinù. Veleli armádì asi dvaceti tisíc lidí, která vraždila, znásilòovala, dopravovala do USA drogy… Po velkém dnu policie pøišel velký den ctihodné spoleènosti. 16. prosince 1985. V 17 hodin 26 minut pøijíždìla èerná limuzína lincoln k nejdražší restauraci na Manhattanu. Automobil minul 2. a 3. Avenue, zákazy vjezdu i zákaz zastavení. V patnáctimiliónovém New Yorku si podobných naøízení nemusely všímat jen dvì významné osobnosti: starosta a šéf podsvìtí.
V USA podle oficiálního odhadu FBI získávají hlavní famiglie roènì jen z prodeje narkotik nejménì 142 miliard dolarù. Tradièními místy pùsobení mafie jsou Sicílie a USA. Neznamená to však, že organizovaný zloèin se omezuje pouze na nejvyspìlejší zemì kapitalistického systému a že ctihodná spoleènost nemá své zájmy i v jiných zemích. Nelze ovšem zamìòovat klasickou mafii se všemi jejími atributy s organizovaným zloèinem. A to ani tehdy, kdy se objeví metody a slova, které díky mafii vznikly. Historie a koøeny mafie jsou rozsáhlé. Je jen velmi tìžké zjišovat veškeré události spojené s mafii èi Cosa nostrou, nebo nad tìmito událostmi stoupá hustá mlha z otazníkù, nazývaná omerta |
Právì z tohoto dùvodu vznikla na poèátku 19. století tajná organizace, která si jako název zvolila španìlské slùvko 
Tuto dovednost, zakoøenìnou v lidové mentalitì si sebou italští vystìhovalci pozdìji pøinesli do USA. Spolu s ní na americkou pùdu vstoupil také "il guappo".
Od camorry se mafie odlišovala tím, s jakou rychlostí a v jakém rozsahu se zapojila do spoleèenského života Sicílie. Zatímco camorra zùstávala uzavøená ve své èásti Itálie a její pùsobnost zùstávala víceménì omezená, mafie využila politického vakua, které panovalo na Sicílii poté, co jí roku 1860 osvobodil Giuseppe Garibaldi z bourbonského podruèí. Pod cizí nadvládou národ nejen nevyvinul státní vìdomí, nýbrž naopak nacionálnì cítící muži jednali podle volebního hesla (mimochodem toto heslo, je jedním z možných pùvodù slova „mafia“): Morte alla Francia, Italia avela (MaFIa), což znamená asi toto: „Francii smrt, oddech Itálii“. V palermském dialektu oznaèuje Mafia hrdost, sebevìdomí jistotu. V oficiální úøední øeèi se objevilo slovo Mafia poprvé roku 1938. V polovinì 19. století dostalo oznaèení Mafia pøíchu nìèeho kriminálního. Od roku 1865 toto slovo úøady používaly pro urèitý typ zloèincù.
N´drangheta má základnu v Kalábrijské oblasti Itálie a je nejsílnìjší v mìstech Gioia Tauro, siderno, Catanzaro a Reggio Calabria. Základní jednotkou N´drangheta je buòka. Buòky jsou seskupeny v oblastech a jsou spravovány kontrolním výborem. Italské úøady odhadují, že v Kalábrii je asi 5300 èlenù N´drangheta. V USA má tato organizace asi 100 èlenù a spolupracovníkù. Významnì je zastoupena i v Kanadì.
V letech alkoholové prohibice v USA (1919 - 1933) nedošlo k omezení spotøeby alkoholu, nýbrž k pøemístìní obchodu s ním do podzemí. Docházelo ke støetùm pracovníkù „prohibièního úøadu“ s profesionálními, organizovanými gangsterskými skupinami, které svádìly boje i mezi sebou. Ve tøicátých letech byl Al Capone nejmocnìjším gangsterským bossem nejen v Chicagu, ale v USA vùbec. Jeho roèní obraty se pohybovaly okolo 60 i více miliónù dolarù. Al Capone zemøel v roce 1947 v Miami na následky syfilidy.
Mafie stavìla i nové domy radostí, oplývající lihovinami, hernami a nevìstinci. Mnozí Amerièané byli spokojeni, nebo ušetøili spoustu èasu. Nemuseli pobíhat mìstem, všechno našli spoleènì pod jednou støechou.
Poprvé se øíše zloèinu zaèala bortit – avšak zevnitø. Každý z kmotrù chtìl být tím nejvyšším, donem nebo pøedsedou Unione Siciliano, svazu, který mìl konkurovat i americkým politickým stranám. Totiž v polovinì 20. let byl „Boss Joe“ Masseria vùdèí postavou newyorského obchodu s i legálnì vyrábìným alkoholem, díky nìmuž se domohl znaèného majetku. Spolu s Carlem Gambinem pro nìj pracovalo nìkolik perspektivních mladíèkù, z niž dva Joe Adonis a Albert Anastasia, dosáhli pozdìji v newyorském podsvìtí významné pozice.
Brzy se však na scénì objevil silný soupeø, který Masseriovo výsadní postavení ohrozil. Byl jim Salvatore Maranzano, jenž pocházel z pøímoøského mìsteèka Castellammare del Golfo, ležícího západnì od Palerma. Maranzana do USA poslal boss celé Sicílie a idol Carla Gambina, don Vito Cascio Fero. Maranzano mìl sjednotit americkou mafii a pøípadnì ji podøídit velení dona Vita. Maranzano se natajil svým obdivem k Juliu Caesarovi. O jeho vojenských a vládních schopnostech znal témìø vše. Byl velmi výrazná osoba a velmi chytrý. V podsvìtí byl znám pod pøezdívkou „Malý César“.
Nejprve pod svou zástavou shromáždil všechny vìrné z Castellammare a poté se pustil do díla. Masseria a Maranzano si dìlali samé naschvály, vendetta støídala vendettu. V té dobì už v Masseriovì gangu byli Lucky Luciano, Mayer Lansky, Bugsy Siegel, Frank Costello a Vito Genovese, kteøí teï bojovali po boku Alberta Anastasii a Carla Gambina. Vzájemné potyèky obou gangù nakonec vyustily v tzv. Castellammarskou válku. Po nìjaké dobì bylo již jasné, že Masseria bude poražen. Nìkolik jeho lidí se rozhodlo pøebìhnout na druhou stranu. Luciano nabídl, že svého bývalého bosse odstraní. Maranzano však mínil vyjednávat, teprve až mu Luciano pøinese Masseriovu hlavu. Luciano se vykrucoval a tak byl vlákan do pasti, kde dostal pìknou nakládaèku. Po takové akci, která ho málem stála život, už Luciano neotálel. V dubnu 1931 pozval Masseriu na obìd do restaurace Nuova Villa Tammaro na Coney Islandu. Po obìdì se nachvíli omluvil a odešel na toaletu. Po návratu spatøil na podlaze Masseriovo zkrvavené tìlo, obklopené vydìšenými èíšníky a hosty. Skolili ho ètyøi støelci – Vito Genovese, Albert Anastasia, Bugsy Siegel a Joe Adonis. Byli zde z rozkazu Lucky Luciana a ihned po krvavém èinu uprchli z místa vraždy.
Po této vraždì následovala obrovská vlna násilí na obou stranách. Massieruv gang však propadl panice a rozprchl se do všech stran. Salvatore Maranzano vyèkával a sbíral síly k ovládnutí newyorského podsvìtí.
Maranzano se rázem stal nejmocnìjším vládcem zloèineckého svìta v USA. Aby tuto skuteènost oficiálnì potvrdil a vyhlásil nový øád, jimž se mìla od nynìjška ctihodná spoleènost øídit, svolal v kvìtnu 1931 do hotelu Grand Concourse v Bronxu schùzku všech mafiánských rodin.
„Cokoliv co se pøihodilo v minulosti, nech je dneškem zapomenuto,“oslovil pøítomné. „Nastal èas skoncovat s nenávistí. Ti kdo ztratili nìkoho za svých blízkých èi pøátel, a otevøou své srdce a odpustí. Tøeba byl zabit váš vlastní bratr, nepátrejte po vrahovi a vzdejte se pomsty. Ti, kteøí vaše trápení zavinili, již zaplatili životem.“
Kralování a zákony stanovené bossem všech bossù Salavatorem Maranzanem však netrvaly dlouho. V dìjinách Cosa nostry si boss nejednou høál na prsou hada. Oním hadem byl v tomto pøípadì Lucky Luciano, který se sám chtìl stát nejvyšším bossem.
Maranzano tuto situaci vytušil a rozhodl se, že nepohodlného gaunera nechá nadobro odstranit. O svém úmyslu však mnoho vykládal, a tak se zpráva donesla až k Lucianovi, který se rozhodl Maranzana pøedejít. Poslal do jeho kanceláøe zabijáky pøevleèené za pracovníky berního úøadu a ti svùj úkol splnili na jednièku. Luciano se poté stal novým bossem všech bossù, ale v organizaci 
Rozpory mìla odstranit – a odstranila – bartolomìjská noc. Po divokém vzájemném vyvražïování zaèali mladší mafiáni investovat peníze získané za prohibice do legálních podnikù. S nebývalou vervou zaútoèili i na odborové svazy. Jejich obchodní a „mírotvorná èinnost“ vyvrcholila v roce 1934 ustavením volné organizaèní základny v jednotlivých státech USA, rozdìlením New Yorku do nìkolika rodin, schválením oficiální popravèí firmy Murder Incorporated a vymezením práv a povinností devítièlenné národní komise. National Commission dostala k døívìjším úkolùm povinnost dbát na dodržování pøedepsaných zvyklostí a øešit spory mafiánských rodin pøed „èestným soudem“.
Murder Incorporated se týká hlavnì osoby Alberta Anastasii. Byl zástupcem bosse budoucí Gambinovy rodiny – Vincenta Mangana. Murder Incorporated byla jakási „akciová spoleènost“, obchodující s vraždami. Tento spolek násilníkù založil 1931 Lucky Luciano jako speciální odnož Cosa nostry, zabývající se vraždami na objednávku. Nebyla pøímo napojena na žádnou mafiánskou rodinu, nebo jejich bossové chtìli zùstat za všech oklností èistí a nepøáli si, aby jejich jména figurovala v souvislosti s nejtìžšími zloèiny. „Murder Incorporated“ byla proto na rodinách jak organizaènì, tak i personálnì zcela nezávislá.
Albert Anastasia se stal pravou rukou Lucky Luciana a tím získal v podsvìtí výsadní postavení. Narodil se v Kalábrii, na území tajné zloèinecké organizace N´dranghety, která si v nièem nezadala se svou slavnìjší sestøièkou – sicilskou mafií.
V prvních dnech druhé svìtové války zaèali mafiáni zneklidòovat poctiví soudci a prokurátoøi. Pøesto honba za ctihodnou spoleèností, sledovaná ostøížím zrakem pøedevším hlavního prokurátora Williama O´Dwyera, minula nejznámìjší kmotry. Opìt zmizeli nejpøirozenìjším zpùsobem: dobrovolnì se pøihlásili do armády. Ti, co zùstali, pøibrali k tradièním oborùm novou prohibièní tekutinu: benzín. Za pomoci slibù a zbraní vystrnadili od èerpadel døívìjší prodavaèe a do benzinového monopolu dosadili vlastní muže s kapsami napìchovanými ještì horkými a falešnými kupóny. Americký cenový úøad odhadl, že mafie dennodennì pøipravila váleèné hospodáøství o dva milióny litrù benzínu.
Soudce po naléhaní právníkù pány propustil. Po neúspìchu v Apalachinu svolala národní komise Cosa nostry nìkolik menších setkání do rùzných koutù USA. FBI pøišel o šanci stejnì jako v šedesátých letech, kdy dostali do rukou korunního svìdka Josepha Valachiho, pomstychtivého mafiána, jež vyzradil policii jména desitek kmotrù a poodhalil strukturu mafie i systém jejího fungování.
Koncem roku 1984 oznámil ve Washingtonu tehdejší ministr spravedlnosti William French Smith, že úspìšné vyšetøování v Itálii povede k likvidaci mnoha zdejších kmotrù. I v USA k nejnièivìjšímu zásahu pøispìly výpovìdi Tommase Buscetty. Mìl se za co mstít. Mafie nepohodlnému Buscettovi od listopadu 1982 do února dalšího roku, v dobì, kdy byl v USA, zastøelila na Sicílii ètrnáct jeho pøímých pøíbuzných, mezi nimi jeho dva syny.
V únoru roku 1985 zahájil státní návladní New Yorku Rudolph Giuliani øeè proti 38 obžalovaným kmotrùm: „Velký den policie“. Dopaden byl i boss všech bossù Paul Castellano, hlava Gambinovy rodiny, kterou zakládal jeho pøedchùdce na tomto postu Carlo Gambino.
Prošedivìlý kmotr a souèasnì svìdek vystoupil, jakmile mu øidiè pøidržel dveøe automobilu. V té chvíli ke Castellanovi pøistoupili tøi popravèí, poslaní pozdìjším bossem všech bossù Johnem Gottim a svùj úkol splnili.
Za nìkolik minut se na místì vraždy objevili nejvyšší policejní pøedstavitelé v èele se státním návladním Rudolphem Giulianim. Ten hledìl nejsmutnìji na rozstøílený hlavní trumf obžalovy. Nebyla mu pochuti kauce 1,75 miliónu dolarù, kterou soudu složil kmotrùv advokát Salvatore Santore a jež Castellanovi umožnila žít na svobodì až do vyhlášení rozsudku…
Ve vedení Cosa nostry se tedy ocitl John Gotti. Rozhodl se oprášit zašlou slávu americké mafie. Po jeho nelegálních aktivitách však zaèal pátrat hlavní žalobce pro oblast východního New Yorku Andrew J. Maloney a s pomocí prokurátora Johna Gleesna nakonec získali korunního svìdka v osobì Gottiho zástupce Salvatora Gravana. Ten, aby si zkrátil pobyt ve vìzení porušil omertu a rozhodl se svìdèit proti svému bossovi. Gravano se pøiznal k devatenásti vraždám, které spáchal jako èlen Gambinovy rodiny na rozkaz Johna Gottiho. V roce 1992 bylo Johnu Gottimu dokázáno pìt vražd (i vražda Paula Castellana) a podezøelý byl z dalších šesti. John Gotti byl odsouzen na doživotí bez možnosti na podmíneèné propuštìní. Gravano nyní žije pod jiným jménem a ochranou FBI. Zástupcem Johna Gottiho, za pobytu ve vìzení je pravdìpodobnì Danny Marino, je však pravdìpodobné, že množství aktivit Cosa nostry je Gotti schopen øídit ze své cely.